Užijte si to tu, snad vás můj blog nějak zaujme... :) Budu moc ráda, když se sem někdy vrátíte nebo písnete komentář! ;)



Listopad 2010

Lidé jako simíci

25. listopadu 2010 v 20:44 | Tess |  deníček
Jistě znáte hru The Sims. Kdo by neznal starání se o malé človíčky se všemi detaily v dobré grafice. Určitě tedy znáte i The Sims 3, které vyšlo nedávno a rozšířilo se do světa jako epidemie. Poměrně drahá hra se jednou dostala i ke mně, a tak mám teď možnost hrát krásně zpracovaný virtuální život.

V Simsech 2 jsem přišla na nejrůznější finty, které jsou určitě možné i v The Sims 3. Z internetu se dají stáhnout do hry předměty, které plní různé úkoly - například barevný větrník na zahradu může způsobit, že simík porodí, aniž by měl s někým sexuální styk. Jednoduše kliknete na větrník a vyberete z nabídky: "Mít dítě s...", "Mít dvojčata s..." atd. Tak je možné, aby porodil i muž. Když jsem to viděla, musela jsem se smát. Chlapi přece nerodí!

Bohužel... ano. Lidé omámení technologiemi se zbláznili. I v realitě už rodí chlapi. Tedy spíše žena předělaná na muže. Jednoho dne si totiž jistý americký blázen Thomas Beatie (dříve Tracy Langondino) v zrcadle prohlížel své ženské tvary a řekl si: "Tohle se mi nelíbí. Tady dole, tady by přece mělo být něco jiného!" A tak se nechal předělat na muže. A aby to nestačilo, řekl si: "Má přítelkyně je neplodná, tak místo, abych si adoptoval děti, rovnou nějaké porodím!" A jak řekl, tak také udělal. Nechutné! Přitom si tento "simíkovský" pár děti i adoptoval. Nikomu by určitě nevadilo, kdyby zůstali u adoptování. Protože vyádřeno matematicky:

žena předělaná na muže = muž
rodící ženy = 100, rodící muži = 0

Co z toho plyne? Muži nerodí! A ani by neměli, od věky věků se o tento úkol staraly ženy a tak by to mělo zůstat. Protože kromě možnosti otěhotnění mužských simíků je ve hře možné také porodit mimozemšťana. Bojím se, aby jednou nepřišel osudný den, kdy muž zplodí děťátko se zelenou hlavou.

Brouci a velryby

24. listopadu 2010 v 21:45 | Tess |  deníček
Dnes jsem prožila jedinou, celkem zábavnou hodinu biologie. Ne, opravdu mě bižule nebaví. Ale dívali jsme se zrovna na jeden dokument. Pozorovala jsem dvě rozdílné situace, které mi připadaly velmi zajímavé.

První scénou bylo shánění potravy pro velryby. Věděli jste, že velryby se nejdříve shluknou do určité formace, ve které pak vyluzují děsivé skřeky a vypouštějí k hladině bubliny, aby zmátly sledě v hejnu? Je to proto, že sledi se takových zvuků bojí. Poté, co je velryby úplně zmatou, je všechny polapí a opět se v klidu ponoří pod vodu. Klídek, no stres. 

To není jako v lidském živoření, pomyslela jsem si. Člověk se pořád za něčím žene. Tak třeba já (dobrá, to není zrovna ideální případ, ale nevadí...). Brzy ráno se probudím, obleču si lidský obličej a pádím do školy. Po škole se hned běžím domů učit a pak konečně malá chvilka volna trávená s přítelem. A takhle je to každý den a rozhodně se to nepodobá velrybám, které si klidně plují ve vodě a tváří se, jako by jim ulítly včely. Prostě pohodička.

Druhou scénou bylo páření brouků. Musím ale říct, že to bylo výborně zpracované, ještě nikdy jsem se u žádného dokumentu tak nezasmála. Šlo o to, že sameček (na to, abych vám teď řekla, o jakého brouka přesně šlo, jsem bohužel zas takový pozor nedávala) hledal samičku. Když našel jednou takhle na větvi stromu nějakého samečka, tak ho prostě uchopil klepítky, která měl na hlavě a shodil ho ze stromu dolů. A tak brouk padal a padal...  A dole spadl na kmen, sjel po něm, obrátil se a lezl zpět. Abyste věděli, brouci mají pevnou "ulitu", takže se jim při pádu nic nestane. No a tak ten brouk opět vyšplhal na strom, kde znovu narazil na nepřítele samečka a ten ho zase shodil dolů. A tak brouk padal a padal... A dole se obrátil a lezl zpátky. Ach, jak byl ten brouček naivní... Nakonec sameček na větvi našel konečně svou spřízněnou duši. Chytil si ji (chudák holka) a lehl si na ni. Tak zůstal asi tři vteřiny. Všichni jsme seděli nehnutě a pozorovali, co se bude dít. Po těch třech vteřinách brouk slezl. Bylo hotovo. Buď byla samička tak sexy, že mu stačily 3 vteřiny, nebo byla prostě špatná. Protože ve finále ji totiž taky vzal a hodil z větve dolů. To je domácí násilí!

Jak jsem na to koukala, tak mi to připomnělo náš lidský svět. Chlap si najde ženskou, lehne si na ni a když mu není dobrá, tak ji prostě "shodí ze stromu". Jemu však nejde o to, aby se postaral o potomky, ale o to, aby si užil. Naštěstí je dnešní doba k ženám tolerantní. Ve středověku, to bylo vůbec jako broučí život. Žena byla považována za nástroj ďábla, nositelku hříchu a házelo se na ni všechno špatné, co se našlo. Jak byli ti chlapi namyšlení a ješitní! Ještě, že se pak i ženy naučily muže pěkně podrápat.

Každopádně mě dokument o něčem poučil - že rozhodně nejsme jako velryby - klidní a v pohodě, ale naopak jsme jako brouci. Možná jen proto, že hlavními složkami, které hýbou světem, jsou peníze a sex. 

Tess

Jak lehké je být "dobrým spisovatelem"

22. listopadu 2010 v 21:51 | Tess |  deníček
Měla bych se sebou něco rychle udělat. Fakt. Došla jsem k názoru, že zatím skoro všechno, co jsem psala na tenhle blog, zas až tak zajímavé ani originální ani zvlášť dobré nebylo. Co vám to o mně řeklo? Že jsem asi holka, co se marně snaží psát, ale jsou z toho jen výlevy do deníčku. 

Rozhodla jsem se, že bych se měla začít naučit pořádně psát. Rozhodnutí sice nestačí, ale je to dobrý začátek v cestě k úspěchu. Vím o sobě, že nepíši špatné povídky, snad dám dohromady smysluplnou zápletku a děj a dokonce i nějaké to napětí doufám umím vytvořit. Ale jak jsem v poslední době zjistila, neumím psát žurnalistické žánry. Reportáž, fejeton... Oboje dvoje jsem zkoušela a ani jedno se mi nepovedlo. Je jednoduché myslet si, že umím napsat fejeton, když jsem to ještě ani nezkusila. Zatím jsem napsala asi dva fejetony, které by měly být spíše povídkami, jelikož se nevztahují k aktuálnímu problému. A když přišlo na opravdový problém... tak jsem s tím měla vážně problémy.

Další potíž je ta, že mi absolutně chybí čas. Můj denní rituál sestává z probuzení se v 6 hodin, ze školy, poté z učení a nakonec z mého milovaného přítele, na kterého samozřejmě zapomenout nemohu. Jak bych taky mohla? Ale tím pádem mi nezbývá už čas na další psaní. Kolikrát jsem chtěla psát knížku a kolikrát jsem se k tomu nedostala. Zrovna teď mám jednu rozepsanou a právě čeká, až se jí zase začnu věnovat. Natož, abych se ještě trénovala v reportážích a fejetonech. Ale co, musí to být, protože se pomalu, ale jistě blíží maturita a pak to bude hukot. A to ani nemluvím o 20 knížkách (většina z nich je stále nepřečtená), které musím zpracovat. Bóže můj, co si to na mě ten život vymyslel!

Praktičtí lidé to mají mnohem jednodušší. Nemusí se nic extra učit a přece se uživí a v životě se bez nějakých rovnic a teorií dobře obejdou. Stačí, že se umí rychle otáčet v práci, postarat se o sebe a o domácnost a zařizovat si potřebné věci. Když je takový člověk ochotný a pilný, dostane se mnohdy dál, než člověk, který má vystudovaný gympl, bůhvíjakou univerzitu, miliony zkratek před jménem i za jménem a očekává, že mu budou nabídky samy padat do klína.

Tess