Užijte si to tu, snad vás můj blog nějak zaujme... :) Budu moc ráda, když se sem někdy vrátíte nebo písnete komentář! ;)



Září 2010

Vztahy

26. září 2010 v 22:45 | Tess |  deníček
     Poslední dobou přemýšlím hodně nad tím, jak moc nás dokážou změnit vztahy. Myslím partnerské vztahy, když jste s někým, koho milujete a jste s ním každou svou volnou chvilku třeba půl roku, rok nebo i roky dva. Chodíte s partnerem(kou) ven, smějete se spolu, smutníte spolu, stýská se vám, objímáte se, líbáte se, milujete se, děláte si radosti a hlavně časem poznáváte své chyby a učíte se je respektovat. Zpočátku je vztah vždy o tom, že jsou lidé zamilovaní, nic je netrápí a jsou spolu, to jim stačí. Jenže pak se do toho začne plést život druhého, který měl před vámi a který vede občas i bez ohledu na to, že má vás. To, že jeho největší zálibou jsou auta, kterým nerozumíte nebo nakupování, které vás totálně nebaví. To, že už někoho podvedl(a). To, že se kolem něj(ní) stále plete nějaká konkurence a už tu máme žárlivost. Znak lásky, ale taky strachu ze ztráty a neschopnosti vyrovnat se s tím, že naše druhá půlka má i své přátele, kterým se chce věnovat. Občas si to nedovedeme přiznat, ale je to tak - přílišná žárlivost je zároveň znakem nedůvěry. Je to jako byste byli věřící a přemýšleli o tom, jestli je bůh doopravdy všemohoucí a vševědoucí. Pak byste měli pochyby a nevěřili byste doopravdy. Protože člověk, který věří, ten... prostě věří a pochybnosti nechává vyšumět. Jenže věřit na 100% je pro obyčejného člověka bojícího se, že přijde o svou lásku, strašně těžké. A poté přichází výčitky typu: ty mi nevěříš, pořád jenom žárlíš, proč jsi tak žárlivá(ý)?

Pavouk

7. září 2010 v 21:05 | Tess |  Krátké,mnou vymyšlené,příběhy
Koukám na pavouka držícího se zuby nehty na stropě mého pokoje. Sleduji ho, jak tam nehybně leží hlavou dolů a nic ho nevzrušuje. Je v klidu. Možná, že kdyby se mu nahrnula krev do hlavy, nebyl by v takové pohodě. Je mi jasné, co by udělal, kdyby se má ruka přiblížila k jeho pavučině (i když to by má ruka nikdy neudělala). Zmateně by se rozhoupal a pak začal chvatem utíkat do bezpečí, které mohlo být bůhvíkde anebo taky vůbec nikde.
Chudáci pavouci možná ani netuší, co se děje kolem nich. Vnímají jen svůj svět, který tvoří pavučina a mouchy. Není nad velký a velmi vzrušující svět. Ale přece jen, pavouci asi nemohou mít moc velký mozek. Bůh jim rozum nenadělil, protože kdyby ano, už by dávno přišli na způsob, jak dobýt svět. Tvořili by pavučiny velké jako lidské domy a vymýšleli by si vlastní pavoučí vynálezy. Což ovšem není moc lákavý nápad, proto zůstanu u toho, že kdyby měli pavouci alespoň trochu rozumu, mohli by se v nudných chvílích (a že jich nemají málo) zabavit třeba čtením knížek.
Pokud tedy nemají ani velký mozek, ani velké tělo a dokonce ani velké srdce (kdyby se náhodou chtěli mstít z lásky), proč se jich lidé tak bojí? Možná se jich nejvíce bojí lidé, kteří mají stejně malý mozek a stejně malé srdce (protože co si budeme povídat, stejně malé tělo prostě neexistuje). Možná a možná taky ne. Ale co by člověk udělal radši - šáhnul na pavouka, ke kterému má v podstatě neutrální vztah (tedy kromě toho, že se ho štítí), nebo šáhnul na člověka, kterého nenávidí (a navíc se ho taky štítí)? Většina by asi šáhla raději na člověka. Proč? Toť záhadná otázka.
A další stejně záhadná otázka zní: pokud pavouk vnímá jen svůj svět a netuší, co se děje kolem něj, co když my lidé jsme na tom úplně stejně?