Užijte si to tu, snad vás můj blog nějak zaujme... :) Budu moc ráda, když se sem někdy vrátíte nebo písnete komentář! ;)



Červenec 2010

Astrální cestování

27. července 2010 v 21:36 | Tess |  deníček
Dnešní den nebyl o moc jiný, než ty ostatní. Občas jsem se nudila, byla jsem na počítači, byla jsem s přítelem, psala jsem, četla si, psala jsem, četla si. A pak jsem taky jedla a pila. ;) A z toho jediná smysluplná činnost bylo být s přítelem, číst a psát. To jídlo a pití tam bude možná patřit taky. :) Každopádně z čeho jsem dneska nejvíc spokojená, je psaní. Dala jsem se do příběhu o dívce, která umí astrálně cestovat. Zápletky sem podrobně vypisovat nebudu. Zatím jenom dávám dohromady příběh a charaktery postav a tak dále. Chci, aby mi všechno dávalo smysl a pak teprve začnu psát.

Přemýšlela jsem už dřív o astrálním cestování. Jaké by to bylo, kdybychom opustili naše těla a vydali se do jiných světů, možná i do jiných časů. Mohli bychom putovat, kam by se nám zachtělo a to v několika okamžicích. Nebylo by to úžasné? Ale je to ve skutečnosti vůbec možné? Hodně lidí o tom píše a píší, že se jim to skutečně podařilo, tak to asi možné bude. Ale nepovede se to jen tak někomu. Já osobně z toho mám trochu strach. Co kdyby moje duše zůstala viset někde ve vzduchu? :) Na druhou stranu je to ale hodně zajímavé. Přemýšlela jsem, že bych se o to pokusila, abych věděla, jaké to je a mohla o tom psát důvěryhodně. Ale zároveň se bojím, tak nevím, jestli to někdy zkusím. 

Co si myslíte vy o astrálním cestování? Zkoušeli jste to někdy? Nebo vás to moc nezajímá? Třeba se najde někdo, kdo náhodou bude číst tenhle článek a napíše mi sem nějaký komentář, za což bych byla vděčná. Vážně mě to zajímá. :)

Smějte se a užívejte si prázdnin, které se bohužel pomalu ale jistě zkracují.

Tess

Fejeton o počítačích

22. července 2010 v 19:06 | Tess |  Krátké,mnou vymyšlené,příběhy
            Existují dva problémy počítačů. První problém je ten, že jsou zpomalené a často zasekané. Druhý problém je ten, že z něj už lepší počítač neuděláte.
            Vezměte si třeba takového mladého puberťáckého cholerika. Sedí u "compu" už třetí hodinu v kuse a hraje "WoWka". Najednou se hra zastaví a obraz zmizí. Na obrazovce se místo toho objeví ikonka s oznámením, že něco není v pořádku a počítač potřebuje OKAMŽITĚ něco vyřešit. Hoch sprostě zakleje a zanadává, párkrát třískne do klávesnice, odkud vylétne mezerník. Cholerik pění vztekem, zakleje ještě víc, ale přidělá klávesu zpět.
            Rozhodne se, že se radši podívá na Facebook a "očekuje", co kdo dělá. Přihlásí se a prohlíží si statusy. Holka, kterou dlouho balil (Markétka Kočička Micinka Ťunťová), napsala zajímavý status (♥♥DneSka Ve šKolE NejVíc VýtLeMy s ToU mOjí KraVičKoU♥♥). Chlapec hned ví, o koho jde, a tak chce zareagovat komentářem. Napíše vcelku dlouhý, vcelku vtipný (alespoň podle něho) komentář a klikne na odeslat. A…
            Ouha! Něco se porouchalo!
            Cholerik podrážděně pošle Facebook na místo, kde záda přestávají mít slušný název, a chce text odeslat znovu. Opět se mu to nepovede.
            "Ale už do PÍP!"
            Napíše tedy zmíněné (jistě inteligentní) slečně zprávu v chatu, ale… ona se jaksi nechce odeslat. Díky jedinému důvodu - Facebook se zasekl.
            Puberťák už opravdu ztratí nervy, zrudne jako bójka v moři a dá počítači pěstí. Počítač je dál zaseknutý, jediné, co se změnilo, je chlapcova ruka. Červená a mírně napuchlá.
            Co by si v tu chvíli asi říkal počítač, kdyby nebyl umělou inteligencí? "No co, jen si třískej. Jen se rozčiluj. Až se rozbiju, ty nebudeš moct hrát WoWka."
            Existují dva problémy počítačů. První problém je ten, že jsou zpomalené a často zasekané. Druhý problém je ten, že z něj už lepší počítač neuděláte. J

Oprášení zapomenutého blogu

20. července 2010 v 22:25 | Tess |  deníček
Ahojky! :) Jsem opět u počítače a rozhodla jsem se něco sem napsat. Už jsem tu zveřejnila jednu povídku a jeden citát, ke ktrerému jsem se tak trochu rozepsala... :) A teď něco k novinkám.

Prázdniny si užívám se svou láskou a svými přáteli a přestože s nimi utíkají rycheji než voda, jsem spokojená. :) Což je někdy víc, než si vůbec může člověk přát. :) Poslední dobou mám ale stále větší chuť na nějaké pořádné trsání, potřebuju ze sebe dostat přebytečnou energii a tak přemýšlím, že bych po dlouhé době zašla juknout na nějakou diskotéku. :P Navíc mám taky dva nápady na nový příběh, ale nějak se mi to zatím nepodařilo zrealizovat, není moc času.

Nakonec jsem si ale řekla, že bych mohla psát alespoň sem. Když nemám co dělat, je blog docela dobrým zahnáním nudy. Rozhodla jsem se to tu dát trochu do kupy a zase se vrátit k tomu starýmu dobrýmu sdělování svých nálad, pocitů a tak dále, včetně přidávání obrázků, povídek nebo třeba řetězáků. :P Vymazala jsem nepotřebné věci, které má na svém blogu každý druhý. Smazala jsem třeba celou rubriku celebrit a různé ceny za bleskovky, které už stejně nevedu. Taky jsem si myslela, že bych mohla trochu pozměnit design, ale musím si vzpomenout, jak jsem to vlastně všechno dělala. Už jsem z toho vypadla, tak bych si to měla zase připomenout, jinak bych si musela vystačit s něčím jednoduchým (i když se říká, že málo je někdy více). Bude to potřebovat nějaký ten prográmek, staré zapomenuté zkušenosti a hlavně nápad. :)

Snad se mi povede dát tenhle zaprášený blog znovu do pohybu, bylo by fajn opět vidět nějakou tu návštěvnost. :) Tak jsem se vypovídala (spíš vypsala) a jdu spát. :) Mějte se a smějte se!

Tess

Citát o pocitech

20. července 2010 v 11:27 | Tess |  citáty
"To, co je už za námi a to, co je před námi, jsou maličkosti ve srovnání s tím, co je uvnitř nás." 


Tenhle citát jsem si kdysi dávala na facebook. Myslím, že je docela pravdivý. Někdy mi příjde, že lidé jsou strašně složití. Já jsem strašně složitá. Občas se nevyznám jak v jiných, tak sama v sobě. Uvnitř nás je totiž neskutečně mnoho pocitů, které často neumíme pojmenovat. Je pár léků, které nám to usnadňují. Láska, porozumění, příroda, klid. Napomáhají rovnováze. Pocity jsou ale silné a někdy se nehodlají vzdát. Nedopřávají nám odpočinek, a tak musíme stále přemýšlet, jak se toho či onoho pocitu zbavit. Pocity, jako je například strach, vztek, nenávist nebo žárlivost.

Někdy nechápu, jak někteří lidé dokáží své pocity skrývat. Ovládat se. Přestože mají vztek a nejradši by člověka naproti roztrhali na kusy, zůstávají klidní a odměření. Přestože jsou zklamaní, dusí to v sobě a nedávají nic znát, tváří se, že je vše v pohodě. Já to nikdy neuměla. Pokud jsem byla zklamaná nebo smutná, nemohla (a pořád nemůžu) se tvářit, jako by se nic nedělo. Někdy je to tak lepší, někdy horší. Ovládat se možná občas znamená chovat se dospěle. Dospělí se musí často ovládat. Musí vydržet několik hodin v kanceláři s člověkem, který je štve k smrti jen proto, aby si udrželi práci. Musí vydržet v klidu, když řeší problémy se svým partnerem. Někdy to dělají proto, že se zrovna nechtějí hádat. Život nás učí řešit problémy a ten, kdo chce, je pak řešit umí. Ale není to jednoduché a to jenom kvůli našim pocitům. 

Tohle mě nabádá ještě k jedné otázce - pokud jsme uvnitř tak složití, jak jsme, je možné, abychom se po smrti prostě jednoduše rozložili a celý náš svět zmizel? Podle mě ne. Podle mě je tělo jen schránkou, která se po smrti sice rozloží, ale to, co je uvnitř (duše, náš svět nebo co to), zůstane. Těžko říct, jak to je. Asi se to nedozvíme, dokud nebudeme mrtví. A možná ani pak ne. :)


Chudá zbohatlice

20. července 2010 v 11:03 | Tess |  Krátké,mnou vymyšlené,příběhy
           Prostorná ložnice se halí do šera. V krbu plápolají rudé plameny ohně a dávají místnosti naoranžovělý odstín. Před velkou manželskou postelí leží srst tygra a jeho hlava. Očima se němě dívá do dálky, nemohl nic zahlédnout. Ve dřevěných skříních se skleněnými výlohami stojí vyrovnané sošky a trofeje. V jedné jsou vystavené lahve starého vína. Nad postelí visí velký originální obraz, na němž je vyobrazen muž sedící ve vysokém křesle. Před ním klečí na zemi žena v dlouhých šatech a kajícně se dívá na zem.
            Na manželské posteli leží mladá žena s dlouhými hnědými vlasy. Nahá se krčí pod peřinou, má na sobě pouze sukni, polštář si tiskne k obličeji a pláče. Třese se. Nevnímá nic kolem sebe, i přes hořící oheň v krbu je jí zima.
            Bolí ji celé tělo, je vyčerpaná. Cítí se podivně špinavá. Nemůže si pomoci, slzy se valí odněkud z nitra ve velkých proudech. Nejvíc ze všeho ji ale bolí srdce. Zklamané, utýrané srdce, které toužilo po romantice.