Užijte si to tu, snad vás můj blog nějak zaujme... :) Budu moc ráda, když se sem někdy vrátíte nebo písnete komentář! ;)



Krásné, sladké 18tiny

20. února 2011 v 18:06 | Tess |  deníček
Ano! Ano, ano, ano! Sedím právě u svého nového, nádherného a rychlého notebooku, který jsem dostala k 18tinám a na který jsem se nehorázně moc těšila a proto se s vámi o tom teď musím podělit. :) Jelikož jsem dřív musela trávit čas u polorozbitého a neuvěřitelně pomalého compu, který se v jednom kuse sekal, tenhle noťas byl pro mě jako dar od boha. Ten starý křáp asi vyhodím z okna, přesně to by si zasloužil. Asi nerozumím strojům, ale jedno vím - u tohohle výtvoru by se zbláznil KAŽDÝ. Vždycky se mi všichni hrozně divili, když jsem u toho starého počítače nadávala, ale když si k němu pak někdo sedl, vypadal v tu chvíli stejně jako vždy já. Jsem na sebe hrdá, že jsem s ním dokázala žít tak dlouhou dobu a nezbláznit se z toho, i když jsem k tomu měla hodně blízko.

Každopádně za moji výdrž je odměna - tahle moje nová láska, na kterou budu dávat pozor jako na sebe samu. Jak jsem toho minulého hajzlíka nesnášela, tak tohle miminko zbožňuju. Nejlepší je v klidu si sednout třeba na gauč nebo na postel a dívat se na videoklipy a filmy aniž bych z nich měla nasekané obrázky. Taková nádhera! Jsem naprosto spokojená. :)

Kromě toho mi dneska ke spokojenosti přispěl i úžasný sváteční oběd, který pro mě rodina připravila. Měli jsme předkrm - pro nás mladší čekaly na stole jablka plněná tvarohem a marmeládou, pro starší nakrájená rajčata s bůhvíčím a plněné olivy. :D Potom polévka a hlavní jídlo - výborné masíčko na víně a hranolky. Bože, jak se to povedlo! A jako bonus mi k narozeninám upekla teta svoji specialitu - dort, který ozdobila marcipánem. Byl dvoupatrový, první patro fialové, druhé bílé, kde se přes půlku vinul takový jako pláštík z marcipánové hmoty. Navršku byly do dortu zapíchnuté bílé a fialové kytičky, se kterými si musela dát teta vážně práci. Byl prostě nádherný, ale takové už tetiny dorty bývají. Naprosto kouzelné.  

Takže pokud jsem si někdy myslela, že moje 16tiny nebo 17tiny byly sladké, tak jsem se totálně pletla. Tohle byly ty nejsladší narozeniny a to nejen díky dortu. Ani tak kvůli dárkům. Byly tak úžasné proto, že si s tím dala celá má rodina práci, s obědem se vařila dva dny, přestože vůbec nemusela, a snažila se o to, aby byly co nejkrásnější. A to byly. Jsem jim za to moc vděčná, jakou si s tím dali práci. Moc to pro mě znamená.

Tess
 

Dospělost aneb první krok ke stáří?

16. února 2011 v 10:36 | Tess |  deníček
Dnes je 16. února a já jsem nemocná stejně jako minulý rok touhle dobou, takže se teď v leže těším na své osmnácté narozeniny, které mám přesně za 8 dní. 8 dní a budu dospělá. Co to vůbec znamená? Myslím hlavně na to, že si budu moci vyjít do hospody, aniž bych se bála zátahů. Ale je s tím spojeno mnohem víc, přestože to teď asi úplně nepocítím.

Dříve se lidé v 18 brali a ženy byly těhotné, ale to hlavně proto, že nebyla tak velká možnost dále studovat. Všechno se teď posunuje, protože mnohem více lidí chodí na vysokou a není tak čas na děti. Také to samozřejmě souvisí s emancipací žen, která se rozšířila po 2. světové válce. Všichni muži byli pryč a tak ženám nezbývalo nic jiného, než se "naučit" pracovat. To pokračovalo, až si ženy přivykly budovat kariéru. Tím se úplně změnily hodnoty života pro ženu - nejprve studia, potom kariéra a pak snad děti. Život osmnáctiletých se tedy hodně liší. Místo přemýšlení nad tím, kam půjdeme za rok pracovat, teď probíráme seznamy vysokých škol a představa rodiny nám připadá ještě dost vzdálená.

w
Proto teď neřeším ani tak to, že už mohu v 18ti letech vstoupit do manželství, nebo mít děti. Mimochodem představa toho, že bych teď byla těhotná, je poměrně děsivá. Mám ráda děti, ale starat se o ně bych v tomhle věku asi nezvládla a to nejen kvůli změně společnosti. A nedovedu si představit snad žádnou ze svých kamarádek, které by teď zvládaly vychovat dítě. Mimo jiné mohu v 18ti volit. Budu součástí toho, jaký režim bude v naší zemi, což samo o sobě volá k zodpovědnosti. Musím si zjistit, jaká strana mi vyhovuje nejvíc, jakou bych chtěla pro své děti, abych tu byla spokojená nejen já a má současná rodina, ale i ta budoucí - mé děti. Samozřejmě k volbám chodit chci, protože každý hlas se hodí a pokud někdo nemá zájem, neměl by ani naši vládu nijak kritizovat, jelikož se ani nesnažil o to ji nějak změnit nebo podpořit.

Také doufám, že kromě výhody moci legálně pít alkohol, vzroste pro mě možnost najít si nějakou brigádu. Vím, že to nebude lehké ani tak, protože práce je málo, ale snad by to už mohlo být lepší. Nebo jsem naivní? Uvidíme. Protože v 18 pak musím počítat také s tím, že pro mě budou některé služby dražší, přestože jsem stále student. Některé vstupy se nebudou ohlížet na to, že ještě chodím do školy. Pro ně jsem dospělá a to znamená možnost vytřískat ze mě co nejvíc. Tudíž, pokud vládne domněnka, že jako plnoletá mám větší přísun peněz, pak bych měla mít také větší možnost výběru práce, nebo ne?

I přes to, že čas rychle běží a hodně mých kamarádů dostává kolem osmnáctých narozenin deprese - bude to teď všechno na mě, jsem za sebe zodpovědná a tak dále a tak dále (jsem zvědavá, co budeme říkat, až nám bude 40, 50, 60...), já se na svoji plnoletost docela těším. Zatím ji nijak moc řešit nemusím. Ano, jsem teď za svoje chování zodpovědná. Ale pokud se ještě nemusím zabývat placením nájmů, půjčkami a různými jinými věcmi, tak to pro mě zas takový problém není. Můj život se nijak extra nezmění, což konstatuje hodně lidí, kterým už bylo osmnáct. Jsem prostě o rok starší. :)

old
Tess

ŘeČ bUdOUcNosTi

1. prosince 2010 v 20:10 | Tess |  deníček
            Přemýšleli jste někdy, jak by mohla vypadat naše řeč v budoucnosti? Jak budou psané knihy a noviny? Pozor, pozor, přichází velká revoluce českého jazyka!
            Domovem této řeči je internet. Zakladateli jsou náctiletá děvčata. Nejoblíbenějšími novinkami jsou "LoWísHkuJU ThE" nebo "MuCk!" na znamení lásky. Často se používá také "BeRuSHka". Abychom se v tom lépe orientovali, existuje pár jednoduchých pravidel. Pište velké a potom malé písmeno nebo naopak. Místo Š pište SH. Místo V pište W. Pokud s někým mluvíte a nemůžete použít estetické úpravy, využijte roztomilého hlásku.
            Na fantazii se meze nekladou, na téhle řeči si natrénujete kreativitu. Komu vadí, že absolutně popírá základy češtiny? Vždyť si můžeme vytvořit nová pravidla! A co je na tom nejlepší? Že to není k přečtení! Vám se to snad nezná "ShuPeR"?
            Napadl mě jeden jediný důvod velké revoluce. Napsat větu složenou ze těchto slov trvá minimálně půl hodiny, takže se můžete vymluvit, že jste kvůli tomu nestihli napsat domácí úkoly!  
 


Lidé jako simíci

25. listopadu 2010 v 20:44 | Tess |  deníček
Jistě znáte hru The Sims. Kdo by neznal starání se o malé človíčky se všemi detaily v dobré grafice. Určitě tedy znáte i The Sims 3, které vyšlo nedávno a rozšířilo se do světa jako epidemie. Poměrně drahá hra se jednou dostala i ke mně, a tak mám teď možnost hrát krásně zpracovaný virtuální život.

V Simsech 2 jsem přišla na nejrůznější finty, které jsou určitě možné i v The Sims 3. Z internetu se dají stáhnout do hry předměty, které plní různé úkoly - například barevný větrník na zahradu může způsobit, že simík porodí, aniž by měl s někým sexuální styk. Jednoduše kliknete na větrník a vyberete z nabídky: "Mít dítě s...", "Mít dvojčata s..." atd. Tak je možné, aby porodil i muž. Když jsem to viděla, musela jsem se smát. Chlapi přece nerodí!

Bohužel... ano. Lidé omámení technologiemi se zbláznili. I v realitě už rodí chlapi. Tedy spíše žena předělaná na muže. Jednoho dne si totiž jistý americký blázen Thomas Beatie (dříve Tracy Langondino) v zrcadle prohlížel své ženské tvary a řekl si: "Tohle se mi nelíbí. Tady dole, tady by přece mělo být něco jiného!" A tak se nechal předělat na muže. A aby to nestačilo, řekl si: "Má přítelkyně je neplodná, tak místo, abych si adoptoval děti, rovnou nějaké porodím!" A jak řekl, tak také udělal. Nechutné! Přitom si tento "simíkovský" pár děti i adoptoval. Nikomu by určitě nevadilo, kdyby zůstali u adoptování. Protože vyádřeno matematicky:

žena předělaná na muže = muž
rodící ženy = 100, rodící muži = 0

Co z toho plyne? Muži nerodí! A ani by neměli, od věky věků se o tento úkol staraly ženy a tak by to mělo zůstat. Protože kromě možnosti otěhotnění mužských simíků je ve hře možné také porodit mimozemšťana. Bojím se, aby jednou nepřišel osudný den, kdy muž zplodí děťátko se zelenou hlavou.

Brouci a velryby

24. listopadu 2010 v 21:45 | Tess |  deníček
Dnes jsem prožila jedinou, celkem zábavnou hodinu biologie. Ne, opravdu mě bižule nebaví. Ale dívali jsme se zrovna na jeden dokument. Pozorovala jsem dvě rozdílné situace, které mi připadaly velmi zajímavé.

První scénou bylo shánění potravy pro velryby. Věděli jste, že velryby se nejdříve shluknou do určité formace, ve které pak vyluzují děsivé skřeky a vypouštějí k hladině bubliny, aby zmátly sledě v hejnu? Je to proto, že sledi se takových zvuků bojí. Poté, co je velryby úplně zmatou, je všechny polapí a opět se v klidu ponoří pod vodu. Klídek, no stres. 

To není jako v lidském živoření, pomyslela jsem si. Člověk se pořád za něčím žene. Tak třeba já (dobrá, to není zrovna ideální případ, ale nevadí...). Brzy ráno se probudím, obleču si lidský obličej a pádím do školy. Po škole se hned běžím domů učit a pak konečně malá chvilka volna trávená s přítelem. A takhle je to každý den a rozhodně se to nepodobá velrybám, které si klidně plují ve vodě a tváří se, jako by jim ulítly včely. Prostě pohodička.

Druhou scénou bylo páření brouků. Musím ale říct, že to bylo výborně zpracované, ještě nikdy jsem se u žádného dokumentu tak nezasmála. Šlo o to, že sameček (na to, abych vám teď řekla, o jakého brouka přesně šlo, jsem bohužel zas takový pozor nedávala) hledal samičku. Když našel jednou takhle na větvi stromu nějakého samečka, tak ho prostě uchopil klepítky, která měl na hlavě a shodil ho ze stromu dolů. A tak brouk padal a padal...  A dole spadl na kmen, sjel po něm, obrátil se a lezl zpět. Abyste věděli, brouci mají pevnou "ulitu", takže se jim při pádu nic nestane. No a tak ten brouk opět vyšplhal na strom, kde znovu narazil na nepřítele samečka a ten ho zase shodil dolů. A tak brouk padal a padal... A dole se obrátil a lezl zpátky. Ach, jak byl ten brouček naivní... Nakonec sameček na větvi našel konečně svou spřízněnou duši. Chytil si ji (chudák holka) a lehl si na ni. Tak zůstal asi tři vteřiny. Všichni jsme seděli nehnutě a pozorovali, co se bude dít. Po těch třech vteřinách brouk slezl. Bylo hotovo. Buď byla samička tak sexy, že mu stačily 3 vteřiny, nebo byla prostě špatná. Protože ve finále ji totiž taky vzal a hodil z větve dolů. To je domácí násilí!

Jak jsem na to koukala, tak mi to připomnělo náš lidský svět. Chlap si najde ženskou, lehne si na ni a když mu není dobrá, tak ji prostě "shodí ze stromu". Jemu však nejde o to, aby se postaral o potomky, ale o to, aby si užil. Naštěstí je dnešní doba k ženám tolerantní. Ve středověku, to bylo vůbec jako broučí život. Žena byla považována za nástroj ďábla, nositelku hříchu a házelo se na ni všechno špatné, co se našlo. Jak byli ti chlapi namyšlení a ješitní! Ještě, že se pak i ženy naučily muže pěkně podrápat.

Každopádně mě dokument o něčem poučil - že rozhodně nejsme jako velryby - klidní a v pohodě, ale naopak jsme jako brouci. Možná jen proto, že hlavními složkami, které hýbou světem, jsou peníze a sex. 

Tess

Jak lehké je být "dobrým spisovatelem"

22. listopadu 2010 v 21:51 | Tess |  deníček
Měla bych se sebou něco rychle udělat. Fakt. Došla jsem k názoru, že zatím skoro všechno, co jsem psala na tenhle blog, zas až tak zajímavé ani originální ani zvlášť dobré nebylo. Co vám to o mně řeklo? Že jsem asi holka, co se marně snaží psát, ale jsou z toho jen výlevy do deníčku. 

Rozhodla jsem se, že bych se měla začít naučit pořádně psát. Rozhodnutí sice nestačí, ale je to dobrý začátek v cestě k úspěchu. Vím o sobě, že nepíši špatné povídky, snad dám dohromady smysluplnou zápletku a děj a dokonce i nějaké to napětí doufám umím vytvořit. Ale jak jsem v poslední době zjistila, neumím psát žurnalistické žánry. Reportáž, fejeton... Oboje dvoje jsem zkoušela a ani jedno se mi nepovedlo. Je jednoduché myslet si, že umím napsat fejeton, když jsem to ještě ani nezkusila. Zatím jsem napsala asi dva fejetony, které by měly být spíše povídkami, jelikož se nevztahují k aktuálnímu problému. A když přišlo na opravdový problém... tak jsem s tím měla vážně problémy.

Další potíž je ta, že mi absolutně chybí čas. Můj denní rituál sestává z probuzení se v 6 hodin, ze školy, poté z učení a nakonec z mého milovaného přítele, na kterého samozřejmě zapomenout nemohu. Jak bych taky mohla? Ale tím pádem mi nezbývá už čas na další psaní. Kolikrát jsem chtěla psát knížku a kolikrát jsem se k tomu nedostala. Zrovna teď mám jednu rozepsanou a právě čeká, až se jí zase začnu věnovat. Natož, abych se ještě trénovala v reportážích a fejetonech. Ale co, musí to být, protože se pomalu, ale jistě blíží maturita a pak to bude hukot. A to ani nemluvím o 20 knížkách (většina z nich je stále nepřečtená), které musím zpracovat. Bóže můj, co si to na mě ten život vymyslel!

Praktičtí lidé to mají mnohem jednodušší. Nemusí se nic extra učit a přece se uživí a v životě se bez nějakých rovnic a teorií dobře obejdou. Stačí, že se umí rychle otáčet v práci, postarat se o sebe a o domácnost a zařizovat si potřebné věci. Když je takový člověk ochotný a pilný, dostane se mnohdy dál, než člověk, který má vystudovaný gympl, bůhvíjakou univerzitu, miliony zkratek před jménem i za jménem a očekává, že mu budou nabídky samy padat do klína.

Tess

Vztahy

26. září 2010 v 22:45 | Tess |  deníček
     Poslední dobou přemýšlím hodně nad tím, jak moc nás dokážou změnit vztahy. Myslím partnerské vztahy, když jste s někým, koho milujete a jste s ním každou svou volnou chvilku třeba půl roku, rok nebo i roky dva. Chodíte s partnerem(kou) ven, smějete se spolu, smutníte spolu, stýská se vám, objímáte se, líbáte se, milujete se, děláte si radosti a hlavně časem poznáváte své chyby a učíte se je respektovat. Zpočátku je vztah vždy o tom, že jsou lidé zamilovaní, nic je netrápí a jsou spolu, to jim stačí. Jenže pak se do toho začne plést život druhého, který měl před vámi a který vede občas i bez ohledu na to, že má vás. To, že jeho největší zálibou jsou auta, kterým nerozumíte nebo nakupování, které vás totálně nebaví. To, že už někoho podvedl(a). To, že se kolem něj(ní) stále plete nějaká konkurence a už tu máme žárlivost. Znak lásky, ale taky strachu ze ztráty a neschopnosti vyrovnat se s tím, že naše druhá půlka má i své přátele, kterým se chce věnovat. Občas si to nedovedeme přiznat, ale je to tak - přílišná žárlivost je zároveň znakem nedůvěry. Je to jako byste byli věřící a přemýšleli o tom, jestli je bůh doopravdy všemohoucí a vševědoucí. Pak byste měli pochyby a nevěřili byste doopravdy. Protože člověk, který věří, ten... prostě věří a pochybnosti nechává vyšumět. Jenže věřit na 100% je pro obyčejného člověka bojícího se, že přijde o svou lásku, strašně těžké. A poté přichází výčitky typu: ty mi nevěříš, pořád jenom žárlíš, proč jsi tak žárlivá(ý)?

Další články


Kam dál